Když společně byli na brigádě, slyšeli: “Vy jste snad bráchové, ne?” Tomáš Novák a Josef Pluhař tak občas opravdu působí.

Věkově je odděluje jen necelých osm měsíců, rychle si našli místo ve florbalové extralize, trénují starší žáky, dokonce spolu skládali i rozhodcovské zkoušky. “Trávíme spolu víc času než s přítelkyněmi,” smějí se. Jako v průběhu celého dvojrozhovoru.

Začneme záludně. Jak vidíte toho druhého?

Josef Pluhař: To je těžký. Začni ty, Novys.

Tomáš Novák: My se známe odmalička. Prošli jsme si několika sporty, trénujeme spolu florbalové žáky, naše rodiny se znají. Pořád jsme se vídali.

JP: Já během těch let dokázal Novyse zkrotit. Občas jsem ho musel hodit do klidu. Okřiknout ho, aby si uvědomil, co dělá. Pracujeme na jeho indispozicích. Vlastně jsem ho vychoval.

Každý máte úplně jinou povahu.

JP: Novys má “klidnou” povahu po tátovi.

TN: Protiklady se přitahují, to je jasné, ne?

Jak dlouho jste se vydrželi spolu nebavit?

JP: S Novysem je to těžké, on mluví pořád!

TN: To je pravda. Ale paradoxně, když jsme spolu, tak hodně mluví Pepa.

Nejdřív jste oba hráli fotbal, pak squash. Proč u vás vyhrál florbal?

JP: Já hrál tři sporty najednou. Ve squashi býval turnaj jednou do měsíce, a když se to krylo s fotbalem víc, dal jsem squashi přednost. Ani už mě pak fotbal vlastně moc nebavil. Pak jsem hrál squash s florbalem, různě jsem přejížděl z tréninků a turnajů. Ale vzhledem k tomu, že kvůli squashi bych musel víc trénovat, dojíždět do Prahy a ani jsem neměl nějaké nadstandardní výsledky, tak jsem se víc a víc věnoval florbalu.

TN: Dlouhé roky jsem fotbalu moc nedával, v žácích jsem byl poslaný i na hostování do Kosmonos. Vezlo se to se mnou asi do patnácti, ale v dorostu jsem pochopil, že to takhle nejde. Poslední dva roky v dorostu jsem hrál v Boleslavi pod trenéry, se kterými jsem si rozuměl. Měl jsem odehráno nejvíc minut ze všech hráčů. Pak přišel přechod do juniorské ligy, která se založila proto, aby měli kde hrát kluci, kteří vyjdou z dorostu. Ale místo toho tam hrají hráči, kteří zrovna nemají vytížení v áčku. Vydržel jsem to sezonu pod trenérem Pechancem, který byl rád, když jsem si šel zahrát florbal, protože věděl, že se budu hýbat. Pak ale přišel trenér Vrabec, který netoleroval florbal. Říkal, ať si rozmyslím, co chci dělat. Já měl tou dobou za 10 zápasů odehraných asi jen 40 minut. Takhle jsem to už dál nechtěl.

A ve florbale jste měl vidinu extraligy v elitním klubu.

TN: Kdybych nehrál florbal, asi bych šel hrát fotbal jinam. Ale díky tomu, že mám florbal a fotbal se mi v Boleslavi tak znechutil, radši hraju jenom florbal.

Společně trénujete starší žáky. Kdo má hlavní slovo?

TN: Takhle to nejde vyloženě říct.

JP: Novys má ty hlasové dispozice k tomu, aby byl víc slyšet.

TN: Ale nemáme to rozdělené tak, že jeden je “hodný” a druhý “zlý”. Oba dva jsme přísní.

Bavil by vás florbal, kdybyste v týmu neměli toho druhého?

TN: My už jsme si to vyzkoušeli, když byl Pepa v juniorském věku na rok v Liberci. To je kaňka v mém srdci. (rozesměje se)

JP: Opustil jsem ho a on to těžce nesl.

TN: Ale pak se Pepa po roce vrátil, protože zjistil, jak to v Liberci chodí.

JP: Kdepak. Já šel zpátky do Boleslavi kvůli Novysovi, protože mi psal dlouhé zprávy, abych se vrátil.

Ještě nedávno jste spolu hráli v jedné obranné dvojici. Jak vám to sedělo?

TN: Podle mě nám to moc neklapalo. Oba chceme hrát, ale díky tomu, že jsme oba leváci, tak pro jednoho z nás to vždycky bylo přes ruku těžké. Jednou jsem byl na balonku víc já a Pepa si skoro nezahrál. A proti jinému soupeři to bylo zase naopak. Bavili jsme se o tom a oba dva jsme viděli, že nám to neprospívalo.

JP: To je přesné. Já pořád věřím tomu, že si jednou spolu můžeme zahrát v útoku. Vzhledem k těm dlouholetým vazbám a díky tomu, kolik jsme toho spolu nahráli, si myslím, že by to mohlo fungovat. Mohli bychom týmu přispívat ještě víc.

Za týden vás čeká Superfinále. Co byste říkali společné oslavě v O2 areně?

Oba: To bereme!

JP: Bude to vrchol toho, na co florbalista může dosáhnout.

TN: Jdeme si pro vítězství.