Nejlepší sezona! Asi nikdy to neskousnu. Směřovala k jedinému, říká Tomašík
10. květen 2020

Nejlepší sezona! Asi nikdy to neskousnu. Směřovala k jedinému, říká Tomašík

V mladoboleslavské florbalové historii bude navždy zapsán zlatým písmem jako ten, kdo trefil historicky první titul. Však to dobře dokresluje i v březnu zveřejněný film Made in Bolka - pasáž s mistrovskou trefou Milana Tomašíka patří mezi nejsilnější. Nejen o minulosti je ale tento rozhovor, boleslavský útočník totiž podepsal novou tříletou smlouvu.

Jak často si vzpomenete na mistrovský zásah? 

Doma mám na zdi obraz zachycující moment těsně po gólu. Téměř denně se na něj podívám, někdy se nad tím i zamyslím. Ta vzpomínka je pořád živá a velká.

Je to jeden z nejhezčích momentů ve florbalové kariéře?

Jednoznačně. Každý rok se konkurence zlepšuje a my nemládneme. Beru to jako zadostiučinění. Dosáhli jsme na týmový úspěch díky tvrdé práci. Když jsem vyhrál s Vítkovicemi první titul v roce 2009, bylo mi jedenadvacet a říkal jsem si, že budu vyhrávat pořád, ale ta realita je úplně jiná. Jsem rád za každý takový týmový úspěch.

Neměl jste husí kůži, když jste viděl film Made in Bolka? Děj k tomuto momentu směřuje. 

Film mi toho hodně dal, od začátku se mi líbil. Sice jsem součástí teprve pár let, ale ten gól tomu dal třešničku na dortu a i díky němu byl film velkolepý. Za to jsem rád. 

Co vás ve filmu zaujalo nebo překvapilo?

Zajímavé byly boleslavské postupy. Vím, že když jsem začínal ve Vítkovicích, boleslavský Sokol už byl v nejvyšší soutěži. Pro nás to byl nepříjemný soupeř, ale věděli jsme, že když podáme dobrý výkon, měli bychom je porazit. Za celou boleslavskou historií stojí velké úsilí, velká práce. V měřítku jakéhokoliv sportu je pozoruhodné dosáhnout na titul po cestě z nejnižší úrovně. Ta velkolepá cesta mi utkvěla v hlavě nejvíc.

Chvíli po premiéře udeřil kononavir. Jak jste to skousnul?

Ještě jsem to neskousnul a neskousnu asi nikdy. Ze sportovního hlediska nám to vzalo - podle mě - nejlepší sezonu, jakou jsme tu v Bolce odehráli většina z nás. Směřovalo to k tomu jedinému… Ale to je život. Život dává, život bere. I díky opatřením, která se v Česku udělala, se zdá, že se u nás pandemie zarazila včas. Můžeme být rádi, že se ke všem činnostem můžeme docela rychle vracet.

Letos jste měli výbornou sezonu celý útok s Martinem Tokošem a Danielem Šebkem. Dohromady jste dali 67 gólů. Co je pro vaši souhrnu klíčové? 

Není to jen o útoku, ale celé pětici včetně Filipa (Zakonova) a Suchoše. Sedli jsme si, faktorů bylo hodně. Když to vezmu hráč po hráči, tak paradoxně se Šébou jsme toho dřív nikdy moc nenahráli, v reprezentaci jsme bývali každý v jiné lajně. Ale s Paťasem a Tokim jsme toho odehráli spoustu. Paťas byl důležitý prvek, pak i Zaky. Přijal svou roli a plní ji nad moje očekávání. I se Šébou si vyhovíme. Bylo super, že jsme v tomhle složení začali trénovat hned od léta. Bangič (Petr Novotný) nás moc nerozhazoval. Já osobně po předchozí sezoně, během které jsem měl zdravotní problémy, jsem se cítil líp, i to pomohlo. I Toki se víc sžil s námi a to všechno se začalo projevovat na hřišti. Nic není zadarmo. Jsme vyspělí hráči, máme věk - pokud neberu Fílu, který má všechno před sebou - nehrajeme jen přes jednoho hráče, máme natrénováno. Zaklaplo to do sebe. 

Celá sezona měla hladký průběh. Stoupala by forma dál v play-off? Měli jste ji kam posouvat?

Pro kteréhokoliv sportovce je těžké udržet formu celý rok a nám se to dařilo od srpna do března. Už v přípravě jsme měli dobré výsledky na hřišti i z pohledu fyzických testů. Pak se rozjely soutěže a většinou bylo v půlce zápasu nebo po dvou třetinách rozhodnuto o naší výhře. Soupeři působili odevzdaně a my naopak dojmem, že se nám nemůže nic stát a že nemůžeme prohrát. Vyhráli jsme deset, patnáct, dvacet zápasů, pak prohra s Chodovem a já si říkal: Není to ten moment, kdy se to zlomí? Měl jsem trochu obavy. Ale my hned zase začali vyhrávat. Když zmiňuju Chodov, tak ten se na nás výborně připravil a kdybychom je měli potkat v play-off, tak bychom museli být lepší, líp se nachystat. Nečekal jsem, že by to v play-off gradovalo, ale myslím, že bychom formu udrželi. Zbývalo pár zápasů, všichni to cítili.

Je to zopakovatelné? 

Bude to ohromně těžké! Každý rok je příprava pod Radkem Gwuźdźem těžší a já si myslím, že naši největší doménou bylo to, že jsme byli skvěle fyzicky připraveni. Až na pár výjimek jsme se dlouhodobě udržovali zdraví, což je zásadní. Je splnitelné to zopakovat, ale zároveň nesmírně těžké. Když se dostaneš do laufu, jedeš a jedeš a jedeš. Jenže pak skončíš a máš se naladit na dalších čtyřicet zápasů, když z těch předchozích jsi nic neměl. To bude těžké. 

Tím se dostáváme k budoucnosti - pro vás díky nové tříleté smlouvě dál v Mladé Boleslavi. Řešil jste i jiné varianty? 

S manželkou Míšou jsme tu spokojení. S Tomem (Pacákem) i Bangičem jsme se průběžně bavili o tom, že pokud se nestane nic zásadního, budeme tu pokračovat. Osobně jsem nic jiného neřešil. Pro mě to byla jednoznačná volba i s ohledem na to, že tu musím dodělat školu, nastoupit do zaměstnání.

Jak jste si přivykli v Bolce? 

Úplně přirozeně. Lidé jsou tu super - snaží se vycházet si vstříc, pomáhat si. A co se týče florbalu, to taky není problém - s kluky jsem se znal, kabina je skvělá. Spíš pro mě bylo trochu těžší vrátit se do studijního života, protože v Boleslavi na Škoda Auto Vysoké škole si dodělávám inženýrský titul. I Míša je tu spokojená, takže to platí pro nás oba.

Angažujete se i v klubu, mimo jiné jako trenér mladších žáků. Jak vás to s kluky baví? 

Jsou dny, kdy je to jednodušší a kdy je to těžší. Věkově je to zajímavá skupina, takže když se kluků sejde hodně, dokážou být svoji s těmi různými náladami. Snažíme se dát týmu jasný směr - vštípit klukům uvědomění si, proč florbal dělají. Že to není jen o tom, že přijdou na trénink, pokecají si a jdou domu. Společně s dalšími trenéry se snažíme, aby kluky florbal bavil a zároveň věděli, že se mu věnují kvůli sobě, kvůli týmu.

Vnímají jedenácti a dvanáctiletí kluci, že je trénuje zrovna Milan Tomašík?

Kluci, kteří to myslí s florbalem vážně, asi ano. Až na malé výjimky nemáme problém s chováním kluků v týmu. Snaží se vnímat věci, které jsem já pobral za celý život a můžu jim je předat. Samozřejmě jsou daleko kvalifikovanější a zkušenější trenéři než já, ale myslím, že i já jim mám co nabídnout.

Tuším, že jedna novinka vás v příští sezoně čeká. Na ruce máte vytetovanou sedmičku a tohle číslo je teď nově volné. Vezmete si ho? 

S Tomem jsme o tom prohodili snad jen jednu větu, ale počítám s tím. Přestože sedmdesát jednička pro mě byla v Bolce úspěšná, tak sedmička ke mně patří víc - díky nároďáku, Vítkovicím i působení ve Švédsku. Vezmu si ji a věřím, že mi přinese ještě víc štěstí.

V čem má pro vás symboliku? 

Otec hrál házenou za tehdejší československou reprezentaci, měl sedmičku stejně jako v klubu v Karviné. To číslo se mi líbilo. Když jsem začínal v Ostravě-Porubě ve Škorpionech, měl jsem číslo 99, ale jakmile jsem přestoupil do Vítkovic, už mě provázela sedmička. Ztotožnil jsem se s ním. 

Co čekáte od začínající přípravy, která bude specifická kvůli tomu, že předchozí sezona neměla řádný konec a i následující měsíce zřejmě budou provázet dílčí opatření. 

Příprava bude dlouhá a tvrdá, takže Radka Gwuźdźe určitě párkrát prokleju. Bude nesmírně těžké se motivovat po takové sezoně, kterou máme za sebou. Když jsme na tréninku s celým týmem, užíváme si to, povzbuzujeme se. Individuální jednotky jsou na hecování těžší, ale člověk v sobě musí energii najít, to je jasné.

Pozorujete, co dělá konkurence? Vítkovice, Chodov, Sparta a další? 

Pár kluků sleduju přes Instagram. Neříkám, že jsme v úzkém kontaktu, ale občas něco prohodíme. Každý dělá to, o čem je přesvědčený, že mu nejvíc pomůže. Týmy trénují a trénují hodně, což je jeden z rozhodujících faktorů. Můžete mít technicky šikovné hráče, ale florbal se po fyzické stránce ohromně posouvá a je to základní stavební kámen k tomu, jestli tým a hráč bude úspěšný. 

Většina soků má mladší kádry. O slovo se hlásí například generace juniorských mistrů světa. Jak těžké je čelit těmto dravým nájezdníkům, kteří si věří čím dál víc?

Sám si pamatuju na své začátky v lize: tenkrát jsme se soustředil jen na sebe a ostatní neřešil. Když jste pak starší a získáváte zkušenosti, berete všechno trochu jinak. Musím říct, že téhle generaci fandím, protože si myslím, že by v našem sportu mohla udělat průlom. A naše souboje? Jsou to velice šikovní hráči, důležité je, aby si věřili, ale myslím si, že obecně nastupující generace strašně rychle ztrácí pokoru. Nemluvím konkrétně o juniorských mistrech světa, ale spousta dalších dlouhodobě nemá takovou výkonnost. Povede se jim půlka sezony a už si myslí, že jsou TOP. 

Tak to cítíte v superligových zápasech? 

U některých ano. Netvrdím, že všem nad třicet let by měl každý mladý hráč měl projevovat respekt, ale přece jen jde o sport a je tu dost hráčů, kteří dosáhli na úspěchy a pomohli i těmto mladším hráčům vytvořit podmínky, které tu teď jsou. Ti hráči si to ale neuvědomují. Mates (Jendrišák), já a další jsme prorazili cestu do Švédska, Ostraváci do Švýcarska a tak dále. Kdyby to nikdo před současnou generací neudělal, nestane se to. Pro mladé kluky je důležité zachovat respekt, pokoru a nepřemrštěnou víru v sebe sama. Samozřejmě to jednou můžou být lepší hráči než my, ale dokud budeme hrát, určitě jim to nedáme zadarmo.