Curney: Bolka se stala mým domovem
Jiří Curney a Mladá Boleslav. Tohle spojení se povedlo. Absolutně bez debat a pro obě strany. Z černovlasé čtyřicítky se stal absolutní český rekordman, Boleslav zase vyhrála tři tituly a čtyři poháry, což není málo. „Na první titul jsme si museli počkat, bolelo to, ale z naší cesty jsme neuhnuli,“ ohlíží se dvaatřicetiletý Curney za boleslavskou devítiletkou.
Jak ta cesta do Bolky začala?
Rok 2013. Hrál jsem v Ostravě a cítil jsem, že už to není ono. Po našem finále na jaře 2011 už další sezony nebyly úplně nejlepší.
A přišla nabídka.
Vybavuju si, že ve Finsku na Euro Floorball Tour mě naťuknul Radim Křenek. Ptal se mě, jak to dál vidím. No a potom už to převzal do svých rukou Tomáš Pacák. Nebyl to jednoduchý přestup…
… ale povedlo se.
V Boleslavi se začal dělat florbal velmi dobře, dávalo mi to smysl. Za ten krok jsem moc rád. Všechno se naplnilo.
Jaké byly začátky?
Nevěděl jsem, do čeho jdu, ale bylo to fajn. Všichni lidi byli úplně v pohodě. Od začátku se mi v Bolce líbilo, parta byla skvělá.
Co vás osobně hnalo?
Hlad po úspěchu. To platilo vzájemně. Tým začínal být silnější a silnější. Cítil jsem, že se nám to musí povést. Postupně se dělalo maximum, abychom byli úspěšní.
Ale jen kvalitní hráči nestačí, že?
Já i Bolka jsme byli nastavení na nějakou úroveň tréninkové morálky - v tom jsme si prospěli. V tom jsem se viděl. Byli jsme na jedné vlně v tom, že jsme chtěli dělat sport tak, jak to v našich možnostech jde nejlépe.
Jak to vypadalo v praxi?
Když jsme získali jednu trofej, šlo se po další. Já vím, že je to fráze, ale my fakt šli od zápasu k zápasu. To nastavení, které se tu zakořenilo, je neuvěřitelné. Díky tomu je Boleslav tam, kde je. Ta cesta je náročná, ale je dobrá. Úspěchy to ukazují. A nezvládne to každý a kdekoliv.
Je nějaká týmová trofej, které si extra vážíte?
První titul - jednoznačně. Čekali jsme na něj dlouho. Cesta byla těžká. Zažili jsme si prohry. Před prvním titulem to strašně bolelo, než jsme ho vyhráli. Ale radost pak byla obrovská a spadlo to z nás.
A nějaký osobní rekord?
Velkou radost jsem měl, když jsem překonal Petra Skácela v počtu bodů v základní části ligy. Ještě jsme spolu hráli, známe se. Když se on dostal na první místo, tenkrát říkal: Teď budu nesmrtelný. A já si vážím toho, že jsem ho mohl překonat. Trochu nepatřičně jsem se cítil, když jsem se vyhoupnul na první místo v počtu asistencí před Petra Novotného. Já nikdy nebyl prototyp nahrávače. Když byl první Petr, měl to ten správný člověk.
Tahle devítiletka se povedla, že?
Hodnotím ji jedině pozitivně. Nemůžu říct špatné slovo. Bolka mi strašně moc dala. Stala se mým domovem. Už jsem se dostal do fáze, že když jsem byl v Třinci, cítil jsem, že se vracím domů do Bolky. Zabydlel jsem se tu, mám tu kamarády, mám tu život. Budu rád vzpomínat.
Jak vás Boleslav změnila?
Když jsem přicházel, byl jsem mladý kluk. Nic moc jsem neřešil. Teď mám rodinu, něco jsem zažil. Jsem jiný člověk a jiný sportovec.
Jak jste se rozhodoval o tom, co bude dál?
To přemýšlení bylo dlouhé. Věděl jsem, že mi končí smlouva, i kvůli rodině jsem chtěl mít o své budoucnosti jasno co nejdříve, nechtěl jsem čekat. Zároveň jsem vnímal, že jsem trochu ztrácel roli v boleslavském týmu, cítil jsem, že po těch mnoha letech potřebuju nový impulz a že Bolka se vydává při stavbě mužstva trochu jinou cestou. Myslím, že to všechno do sebe zapadlo a můj přestup do Sparty dává smysl.
Jak se vám proti ní hrála semifinálová série?
Sama o sobě byla těžká a s tímhle vědomím obzvlášť. Vedení obou klubů o tom vědělo. Snažil jsem se být co největší profesionál, zvládnout to - a samozřejmě vyhrát. Myslím, že jsem to nakonec zvládl.
A loučíte se titulem.
Super! Vyšlo to skvěle: poslední dvě sezony = dva tituly. Tenhle rok byl fakt těžký. Změny v kádru, zranili se nám hráči. Ale zvládli jsme to.
Umíte si představit, že přijedete do Boleslavi jako soupeř?
Nejspíš to bude zvláštní, ale prostě to budu muset zvládnout. Ale těch devět let nevymažu. To, co jsem tady zažil, bylo neobvyklé. Ve sportu se to ale takhle děje a poperu se s tím.
