Martine, před nedávnem jsi jako teprve čtvrtý florbalista v historii české nejvyšší soutěže nastoupil k 500. utkání. Teď už máš na kontě také 600. bod. Co pro tebe znamená, když se na ta dvě čísla podíváš?

Na statistiky jsem nikdy moc nekoukal, takže jsem vůbec nevěděl, že se blížím k takovým milníkům. Samozřejmě je to fajn. Člověk si díky tomu uvědomí, jak dlouho už hraje, a jsem rád, že jsem pořád schopný nastupovat na takové úrovni. Uvidíme, kolik toho ještě přidám. Přece jen se moje kariéra pomalu blíží ke konci.

Který z těch dvou milníků – 500 startů, nebo 600 bodů – má pro tebe osobně větší hodnotu? A proč?

Asi těch 500 zápasů. Když si vezmu, kolik utkání za sezonu odehrajeme, není to zase tak moc. Člověk se musí dlouho udržovat na určité úrovni a pravidelně nastupovat, aby se k takovému číslu dostal. Kdybych navíc neodjel do Švédska a nestrávil tam čtyři a půl roku, mohl jsem mít těch zápasů ještě o dost víc.

Když jsi jako mladý kluk nastupoval do nejvyšší soutěže, napadlo tě někdy, že jednou budeš mít za sebou 500 zápasů?

To vůbec. A už vůbec mě nenapadlo, že budu v šestatřiceti letech pořád hrát na takové úrovni a v top klubu v Česku. Jsem za to ale rád a florbal mě pořád baví.

Dokážeš si ještě vybavit svůj úplně první zápas v nejvyšší soutěži? Co si z něj pamatuješ?

Samotný zápas si úplně nevybavuju. Bylo to přece jen v sezoně 2007/2008 a do utkání jsem většinou naskakoval z lavičky. Svůj první gól si ale pamatuju. Dal jsem ho v Třinci, a to už po několika střídáních. Samozřejmě z toho byla velká radost.

Za ty roky se florbal změnil k nepoznání. Co je podle tebe největší rozdíl mezi soutěží, do které jsi vstupoval, a tou dnešní?

Myslím, že liga je dnes mnohem vyrovnanější než dřív. Zároveň se výrazně posunula taktická vyspělost, mnohem víc se pracuje s detaily a důležitou roli hrají videa, která pomáhají s přípravou na soupeře. I po rychlostní stránce je florbal úplně jinde. Je to jako v každém sportu – za dvacet let se toho změnilo opravdu hodně.

A změnil ses za těch 500 zápasů nějak zásadně i ty jako hráč? Co dnes děláš jinak než třeba před deseti nebo patnácti lety?

Když se podívám na svůj herní styl, myslím, že je pořád dost podobný. Samozřejmě se ale postupně zlepšuješ v různých věcech. Zdokonaluješ to, v čem jsi dobrý, a zároveň se snažíš pracovat na svých slabinách a odstraňovat mezery ve hře.

Šest set bodů znamená, že jsi za kariéru nejen odehrál obrovské množství zápasů, ale byl jsi v nich také výraznou ofenzivní postavou. Vybavíš si svůj vůbec nejdůležitější nebo nejpamátnější gól?

Těch důležitých gólů jsem asi dal několik, ať už ve finále, nebo v prodloužení play-off. Když mám ale vybrat jeden, který mě napadne jako první, bylo to finále mezi Vítkovicemi a Tatranem v roce 2009. Hned v prvním zápase finálové série jsem dal gól v prodloužení. Na ten si vzpomenu okamžitě.

Existuje naopak nějaký gól nebo zápas, který tě dodnes mrzí, protože víš, že mohl dopadnout jinak?

Ano, mrzí mě, že jsme nezvládli finále hned o rok později. Ve čtvrtém zápase jsme s Tatranem vedli a mohli celou sérii ukončit, jenže jsme to pokazili. Dodnes mě mrzí, že jsme to nedotáhli do konce a neobhájili titul.

Když se podíváš zpátky na svou kariéru, co považuješ za svůj největší florbalový úspěch? Je to některý titul, reprezentační moment, nebo třeba právě dlouhověkost?

Jsem rád, že se mi podařilo dosáhnout na několik úspěchů. Pro mě bude vždycky největším úspěchem titul, takže si vážím všech, které jsem získal. Hodně vysoko ale řadím také účast ve finále mistrovství světa. Je škoda, že to tehdy nedopadlo podle našich představ, ale i tak je to jeden z momentů, na které budu ve své kariéře vzpomínat.

V průběhu kariéry jsi vystřídal několik klubů a zahraničních angažmá. Co ti jednotlivá prostředí dala a co sis z nich odnesl do další kariéry?

Každé angažmá mi něco dalo, ale asi bych vypíchl celé období ve Švédsku. Bylo skvělé, že jsem se tam mohl soustředit především na florbal a zároveň si užívat takovou tu pohodu. Určitě mě to posunulo jako hráče a splnil jsem si tam cíl zahrát si nejlepší ligu na světě.

Teď působíš v Mladé Boleslavi po boku hráčů, kteří jsou o generaci mladší. Jaké je to být v kabině jedním z těch nejzkušenějších?

Naštěstí v tom nejsem sám. Vedle sebe mám ještě dva důchodce (smích). Je to fajn. V podstatě spolu hrajeme celou kariéru, což je úplně neuvěřitelné. Možná je to i jeden z hlavních důvodů, proč to pořád všichni táhneme dál.

Máš pocit, že se od tebe mladší spoluhráči učí? A co jim naopak můžeš závidět ty – třeba energii, rychlost nebo bezstarostnost?

Myslím, že za ty roky jim můžu s něčím pomoct a něco předat. Abych byl ale upřímný, sám bych se mimo florbal úplně nedával za příklad (smích). I když se to samozřejmě s přestupem do Boleslavi zlepšilo. Jako florbalista, který už má za sebou nějaké úspěchy, můžu být pro někoho vzorem, ale tím bych to asi uzavřel.

Co tě po tolika letech pořád žene na trénink? Co je ten důvod, proč tě florbal stále baví?

Baví mě hlavně ta sranda s lidmi. Samozřejmě jsem se během kariéry několikrát dostal do fáze, kdy jsem si říkal, jestli už toho není dost. Pak si ale uvědomíš, že čím jsi starší, tím víc se konec blíží, a chceš si to užít, dokud můžeš. Nikdy totiž nevíš, kdy to skončí. A když pak na konci zvedneme nad hlavu titul, řekneš si, že to všechno stálo za to.

Je něco, co bys dnes udělal ve své kariéře jinak, kdybys dostal možnost vrátit se na její začátek?

Nikdy jsem nelitoval žádného rozhodnutí, které jsem v kariéře udělal. Hrál jsem, bavil se i mimo florbal a užíval si bezstarostný život ve Švédsku. Byla to prostě zábava. Jediné, co mě mrzelo, bylo, že jsem chtěl ve Falunu vydržet ještě jeden rok. Chápu ale, že to nakonec nedopadlo. Bylo to tehdy těžké období. Falun měl v těch letech nabitý kádr a nebylo to jednoduché. Ten rok jsem si ale užil a jsem rád, že jsme dokázali vyhrát titul.

Zpětně vím, že příchod do Boleslavi bylo to nejlepší, co jsem mohl udělat. Myslím, že kdybych sem nepřišel, možná už bych florbal ani nehrál. Profesionalita a všechno, co je s působením v Boleslavi spojené, mi pomáhají udržet se na takové úrovni dodnes.