Devět listopadových dnů, během nichž se odehrál světový šampionát florbalistů ve švýcarských městech Curych a Winterthur, postupně rozproudilo v českých sportovních fanoušcích na dnešní poměry tak unikátní očekávání: Můžeme být nejlepší na světě!

Dokážete to! Pojďte si pro zlato! Fandíme vám!

Tyto a mnoho podobných podpůrných komentářů se objevovalo v komentářích napříč sociálními sítěmi. Florbalový šampionát oprášil v myslích českých sportovních fanoušků dávnou naději, že jejich tým má na to být TOP.

Florbalisté - s přičiněním pětice reprezentantů z Bolky - postupně strhávali lavinu očekávání. Nejprve díky historické remíze 3:3 se Švédskem v základní skupině mistrovství světa a především mimořádnou dominancí v semifinále proti domácím Švýcarům (11:3). 

Najednou tu bylo finále, do kterého se Češi probojovali po 18 letech a teprve podruhé v historii světových šampionátů. Nejspíš od někoho zazní obvyklé klišé o tom, že teď převládá zklamání z finálové prohry 3:9, ale časem převládne radost ze stříbra. Nepochybujme, že je v tom i kus pravdy.

Trochu jiný pohled ale nabízí útočník Martin Tokoš: „Tohle bylo určitě největší finále, které jsem si mohl zahrát. Hrál jsem všechny, které jsem mohl. V české lize, ve švédské a teď i na mistrovství světa. Jsem šťastný, že to mohu prožívat.“

A to je, oč tu běží. 

Bořit hranice - jako to popsal Martin Tokoš a jako to dokázal i celý florbalový nároďák.

Chtít být součástí - protože jaká jiná lepší přirozená motivace může být. 

Chtít příště víc - jako to bylo okamžitě patrné z tváří českých hráčů se stříbrem na krku. 

Český florbal se zase po nějaké době blýskl. A je to dobře. 

Buďme hrdí i na to, že pět medailí se houpe na krku Boleslaváků. 

Zleva Martin Tokoš, Adam Hemerka, Lukáš Bauer, Lukáš Punčochář a Jakub Gruber.