Natov o titulu pro tátu, zodpovědnosti i dalších plánech
442 zápasů. Tolik jich Jan Natov zvládl v nejvyšší florbalové soutěži mužů v Česku. Žádné další starty už ale nepřidá. V 31 letech a po šestnácti sezonách, které zvládl mezi dospělými, se loučí. Dost k tomuhle rozhodnutí přispěly zdravotní trable, jimiž si boleslavský kapitán v posledních letech procházel.
„Už po prvním zranění jsem si uvědomoval, že tělo mám jen jedno,“ vrací se Natov myšlenkami do sezony 2021/2022. „Zároveň jsem se ale chtěl dostat do ještě lepší formy a být lepší sportovec. Bohužel to vydrželo jen rok a půl a koleno jsem si zranil znovu. Je to jeden z hlavních důvodů, proč teď musím oznámit, že ukončuji kariéru. Jsem vděčný za to, že jsem mohl hrát za Bolku a rozdávat tu lidem radost.“
Nebude se vám po florbale stýskat?
Samozřejmě. Hned od prvního momentu, co jsem se v prosinci zase zranil v Liberci, mi chybí hřiště. Nedokázal jsem si představit, jaké to bez florbalu bude. Poslední půlrok se to učím. Zkrátka mi florbal bude chybět hodně a časem si to teprve uvědomím. Ale uvědomuju si, že je tu pro mě v tuhle chvíli důležitější hodnota, a to je moje rodina. Těším se na volný čas trávený s přítelkyní Maruškou a naším psem - doteď jsem na ně moc času neměl. Chci si ten čas užívat natolik, že nebudu smutný z toho, že už nemám florbal.
Jaká byla reakce spoluhráčů? Kdy jste jim to vlastně oznámil?
Dlouho jsem uvažoval nad tím, jakým způsobem to klukům říct, protože od prosincového zranění jsem celou dobu byl dál součástí týmu. Nechtěl jsem pokazit nějaký moment, kdy se slaví vítězství a naopak jsem se nechtěl trefit do nějakého vyloženě nevhodného momentu. Kluci mě vlastně s ohledem na vývoj semifinále donutili k tomu, že jsem jim to musel oznámit před šestým semifinále ve Vítkovicích. S Milanem Tomašíkem jsem tohle téma probíral, jestli by to mohla být dobrá motivace a shodli jsme se, že ano. Před šestým zápasem semifinále jsme měli nůž na krku a já klukům oznámil, že to může být můj poslední zápas v kariéře, u kterého jsem. Prosil jsem je, aby do toho dali ještě víc než v předchozích zápasech - i právě kvůli mně. Zkrátka jsem v ten moment ještě nechtěl končit. Myslím, že se tohle povedlo. Po zápase za mnou kluci chodili a říkali: Naty, ještě nekončíme! Ještě není konec. Ještě hrajeme.
Jakých bylo těch devět let v Bolce?
Ze sportovního hlediska určitě super. Šel jsem hrát do Boleslavi proto, abychom byli úspěšní a každý rok bojovali o titul. Jsem rád, že se nám to třikrát povedlo. Samozřejmě, každá prohra bolí, ale zároveň vás něco naučí. Byl jsem v klubu, který vytvořil něco, co bylo několik let nejlepší v republice. Zažili jsme krásné sezony, ve kterých jsme naprosto dominovali. Měl jsem kolem sebe skvělé spoluhráče, obzvlášť souhra s Jirkou Curneyem pro mě bude navždy nezapomenutelná.
A co se týče osobního hlediska, neměl jsem do té doby život úplně nastavený tak, že by bylo všechno hezky nalinkované. Ale s pomocí Bolky a hlavně Tomáše Pacáka jsem nastartoval svůj život lepším směrem.
Pět ligových titulů, bronz z mistrovství světa. Mohli bychom v tom výčtu úspěchů pokračovat dál. Který moment pro vás byl ten nezapomenutelný?
Těch momentů bylo opravdu hodně. Každý poslední zápas, který vyhrajete - ať už bojujete v lize o zlato nebo na mistrovství světa o bronz - je super. Vážím si všech úspěchů, jichž jsem mohl být součástí. Vyzdvihnu ale jeden moment, na který v životě nezapomenu, protože v něm nešlo jen o florbal. Byla to sezona, kdy jsem byl kapitánem a vyhráli jsme titul dva měsíce po tom, co mi umřel tatínek. On si vždycky přál, abych ten titul zvedl nad hlavu jako kapitán. Cítím, že to byl moment, kdy mi šlo o ten titul nejvíc a chtěl jsem poslat pohár tátovi do nebe.
Co vám ještě Bolka dala?
Když jsem do Bolky přestupoval, myslel jsem hlavně na sportovní cíle, ale už jsem trochu naznačil, že spoustu věcí jsem si tady uvědomil. Nejvíc si odsud odnáším to, že jsem vyrostl jako člověk. Nebál bych se říct: zodpovědný člověk. Vážím si toho, že jsem tuhle možnost měl a zejména podpory Tomáše Pacáka, protože vím, kolik toho pro mě udělal. Vím, že toho nebylo zrovna málo a ne vždy to pro něj bylo jednoduché. Sport byl samozřejmě číslo 1, ale během těch devíti let jsem si uvědomil, co je v životě důležité. I díky Marušce jsem vyrostl v člověka, na kterého - věřím - může být pyšná moje rodina.
Jak naložíte s volným časem po kariéře?
Florbal mě naučil disciplínu a já jsem za to rád, protože disciplína se do života hodí. A co s volným časem? Teď je na řadě Maruška a prostor pro ni. Budu dělat všechno proto, abych trávil čas s rodinou. Těším se na procházky se psem v lese, výlety a cestování po horách, protože to s florbalem doteď nešlo moc dohromady. Pořídil jsem si taky kolo, mám rád brusle, baví mě běhání a těším se, že budu hrát florbal na vozíku.
